Cestovní zpráva – Finské knihovny a jejich hudební oddělení, podzim 2022
Na podzim minulého roku jsme se vypravili v rámci programu Erasmus+ na cestu po finských hudebních knihovnách. Kromě slavné Oodi jsme navštívili několik dalších knihoven v Helsinkách a okolí (neboli v rámci Helmetu), ale díky skvělé přípravě a pomoci našeho koordinátora Antti Sauliho i do vzdálenějšího Turku a Tampere.
Proč jsme to udělali? Podobně jako v případě předloňské cesty Jiřího do Athén byly naším důvodem dynamicky se rozvíjející plány ohledně Vltavské filharmonie, budoucího domova našeho hudebního oddělení.
Chtěli jsme zjistit, co v nových finských knihovnách funguje a co ne, abychom byli v rámci probíhajících vyjednávání schopni argumentovat a podělit se o naše zkušenosti. Kolik prostor moderní hudební knihovna potřebuje? Jak je bude nejlépe a nejefektivněji využívat v souladu se současnými nároky a představami čtenářů? Jak nejlépe naplánovat, propagovat a zpřístupňovat koncerty/besedy/workshopy/výstavy?
Díky naší desetidenní cestě po Finsku dokážeme na tyto otázky odpovědět o něco lépe než dřív. Byli jsme svědky atraktivních služeb, které fungují. A také jsme narazili na věci, které se neosvědčily. I když náš zájem byl primárně o provoz hudebních úseků, zjistili jsme hodně věcí i o službách, které fungují univerzálně. Právě o těch si povíme nejdříve.
Knihovna jako platforma pro aktivní občanství
Oodi, aneb Óda, je moderní knihovna i turistická atrakce. Vlajková loď severských knihoven přitahuje zaslouženou pozornost od svého otevření v roce 2018. Naše putování začalo v pondělní odpoledne na sklonku září a října právě zde. Konečně jsme vstoupili do budovy, o které jsme slyšeli snad ještě dřív, než jsme začali jako knihovníci pracovat.
Knihovna, která ve spodních patrech evokuje most a v tom vrchním Titanic (včetně přídě, kde se lidé rádi fotí jako Leo a Kate), není navzdory své centrální roli ve světě knihovnictví ústřední pobočkou Helmetu. Nejsou v ní ani rozlehlé sklady, ani početné kanceláře. Je to místo, kde je skoro všechen prostor věnován službám a lidem.
A lidí je tu skutečně mnoho. Během našich několika návštěv – do Oodi jsme se prostě chtěli pravidelně vracet – korzovaly po budově skupinky turistů i knihovnic a knihovníků z jiných zemí, kteří stejně jako my přijeli na exkurzi. Antti, usměvavý dlouhán a náš koordinátor, se staral o “erasmáky” konstantně a neúnavně. Než od nás odběhl za lotyšskou skupinkou zvědavců, stačil nás krom prohlídky úžasných prostor seznámit ve své prezentaci se současným finským knihovnickým zákonem, který vstoupil v platnost 1. ledna 2017.
A v něm se zračila podstata toho, o čem budete v následujících řádcích číst a co se nám dvěma opakovaně potvrzovalo den za dnem. Zákon dbá v první řadě na inkluzivitu, otevřenost a dostupnost. Klíčová slova, kterými se představitelé finských veřejných knihoven prezentují při vyjednávání finančních prostředků pro projekty všeho druhu, jsou “všestranná gramotnost” (digitální, kulturní, politická…), “pluralitní a kulturní diverzita” (práce s minoritami) a především “aktivní občanství”, tedy sousloví, kterým vysvětlují potřebu toho mít v knihovnách šicí stroje, kuchyňské spotřebiče, plackovače, tiskárny na plakáty, nahrávací studia a tak dále. Každá služba je brána jako důležitý prostředek k vybudování občanské aktivní komunity.
Ještě jeden důležitý aspekt se nám opakovaně zjevoval a je důležité ho zmínit. Ano, Seveřané dělají spoustu věcí skvěle, ale také mají daleko více peněz než jejich čeští kolegové. Daleko. I proto dokáží všechny své služby nabízet zdarma. To v kombinaci s obecně větší mírou vzájemné důvěry vytváří pro český kontext bezmála utopické situace.
Dost už obecností, přejděme telegraficky ke službám a procesům, které nás zaujaly.
- Zrychlené půjčování atraktivních titulů. V každé navštívené pobočce si místní knihovníci pochvalovali tuto několik let dobře fungující službu. Ve zkratce jde o to, že u horkých novinek je několik jednotek vyjmuto ze standardního výpůjčního procesu a nabídnuto ve zrychleném: Titul nejde rezervovat a půjčit se dá maximálně na 14 dní. Přispívá to k větší motivaci čtenářů pravidelně nahlédnout do knihoven.
- Rezervace zdarma a bez plýtvání papírem. Čtenáři přijde email s číslem celé police, pod kterým si má svou knihu najít a půjčit.
- Některé pobočky nabízejí čtenářům možnost přijít si pro rezervace i po pracovní době. Nedočkavý čtenář tak může s pomocí své průkazky přijít třeba o půlnoci, knihu si najít i půjčit.
- Abonentní či sezónní vstupenky na sportovní a kulturní akce k půjčení v knihovně. Pravidla a pokuty musely být přísnější než u jiných jednotek, čtenáři si museli dávat větší pozor na včasné vrácení. Lístky se nedaly rezervovat a bylo nutné si je vypůjčit i vrátit na stejné pobočce.
- Samostatnost se očekává od knihovníků, kteří pracují v sebeřídících (“self managing”) týmech, které s vedením vedou dialog, ale v mnoha aspektech se sami nezávisle rozhodují.
- Významná většina fondu je absenční a to i v Národní knihovně. Vedle povinného výtisku se prostě vždy koupí alespoň jeden další.
- Některé pobočky si pronajímaly speciální tablety Hublet, se kterými mohou čtenáři samostatně objevovat digitální obsah a služby, které knihovna nabízí.
Nahrávací studia do každé knihovnické domácnosti
Poté, co nám Antti řekl o obecných věcech a seznámil nás s naším nabitým programem na příštích deset dní, přesunuli jsme se k prvnímu pracovníkovi, jehož práce se týkala hudby, konkrétně obsluhy high-tech nahrávacího studia.
Oodi je výkladní skříň severského knihovnictví i stran nahrávacích studií. Jsou tu akustické špičkové bicí nebo profesionálně vybavené studio ve stylu, který znáte z filmů a hudebních dokumentů. Jedna místnost je věnována režisérovi a druhá muzikantům, spojuje je akusticky odhlučněné sklo (velmi drahá položka).
Při vstupu do tohoto krásného drahého studia jsme byli ohromeni množstvím techniky, kabelů, hudebních nástrojů i softwarových programů. Petri, náš průvodce, nám záhy potvrdil, že podobné pocity prožívá i většina čtenářů/klientů. Upozornil nás na to, že při zřizování nahrávacích studií je důležitým úkolem najít rovnováhu mezi přístupností a kvalitou. Potřebuje profesionál/ka chodit do nahrávacího studia v knihovně? Má pravděpodobně přístup do jiných institucí či soukromých studií.
Na Petriho slova a zkušenosti jsme často mysleli. Nadšení některých čtenářů v Oodi rychle vyprchalo, protože se zkrátka zalekli toho, co všechno ve studiu nechápou, neumí, nebo se toho bojí dotknout, protože to vypadá dráž než jejich roční nájem. Petri měl navíc mnoho práce s vysvětlováním i uklidňováním. Nicméně v momentě, kdy klient pochopil, jak studio funguje a co vše v něm může – zadarmo! – tvořit, v žádné další finské knihovně by lepší a kvalitnější vybavení nenašel.
Nahrávací studio bylo v každém hudebním oddělení, které jsme navštívili. Je to běžný standard. V Turku, kde sídlí hudební oddělení v historické budově, dokonce do těchto prostor přenesli velkou krychlovou konstrukci se studiem uvnitř, aby tomuto standardu vyhověli a zároveň neporušili všechny myslitelné požadavky památkářů.
Studia měla různé velikosti i vybavení, většinou v nich člověk našel jeden PC/Mac s DAW softwarem, jedny nebo dvoje klávesy, dvě až tři kytary, elektronické bicí, několik stojanů a několik mikrofonů. Na rozdíl od Oodi šlo většinou o jednu místnost.
Za všechna nahrávací studia, která jsme navštívili, zmiňme jedno. Nacházelo se v Tampere, ve kterém sídlilo jedno z těch nejaktivnějších a nejsympatičtějších hudebních oddělení vůbec. Ve svém týmu měli tito krásní lidé také specialistu na audiovizuální techniku, který zajišťoval streamování eventů (k tomu se ještě vrátíme), staral se o technické vybavení všech knihovních prostor a hlavně udržoval v chodu nahrávací studio. Veikko byl člověk na svém místě. Chtěli jsme ho kolegům v Tampere tak trochu ukrást a přivést si ho zpátky s sebou, poněvadž takové technicky nadané kolegy bychom potřebovali jako sůl.
Při ukazování studia byl Veikko ve svém živlu, však to také bylo tak trochu jeho dítě. Pravidelně v tomto studiu v rámci svého úvazku prezentuje všechny jeho funkce zvídavým čtenářům. Na rozdíl od zdánlivě hyper složitého studia v Oodi se Veikko snažil to své koncipovat jako místo, ve kterém i nezkušený čtenář může rovnou začít tvořit a hrát (si). Každý kabel ke každému nástroji byl označen konkrétním štítkem, stejným štítkem byla označena i stopa v přednastaveném rozhraní v programu ProTools. Stačilo tedy pár kliknutí a mohli jste nahrávat svůj vlastní hlas, kytaru, klávesy i bicí. Tyto výtvory jste si mohli uložit na svůj externí disk a pak s nimi dál pracovat. Všechny tyto služby a možnosti jsou samozřejmě zdarma.
Vedle standardně vybavených studií mělo mnoho knihoven ještě další, více specifická studia či prostory s technikou. V první řadě je třeba zmínit místnosti s karaoke. Ano, je to tak. Finové chodí zpívat karaoke do knihoven. Ne, nejsou u toho opilí, hluční a falešní, karaoke chápou jako pomůcku při nácviku zpěvu, nikoliv jako hospodskou kratochvíli. S karaoke cvičí Finové pomocí speciálního softwaru, který se jmenuje Singa. Je to v podstatě Spotify pro karaoke. V souvislosti s karaoke jsme si vyslechli celou řádku historek, třeba o skupině seniorů v knihovně Tikkurila, kteří chodí pravidelně zpívat country a jednou se ve výběru songů nedokázali shodnout tak dramaticky, že málem došlo na fyzickou potyčku… Faktem zůstává, že karaoke je jedna z nejoblíbenějších služeb ve finských knihovnách a tyto místnosti jsou podobně jako běžná studia zabookované na několik dní dopředu.
V Oodi, abychom uzavřeli naše putování po studiích kruhem, mají v druhém patře vedle high-tech studia ještě několik menších s dalšími elektronickými i akustickými nástroji. Příjemný čas tu můžete také strávit v místnosti s „old school“ technikou, ve které lze digitalizovat i jinak pracovat s vinyly, kazetami a mnoha dalšími více či méně obskurními historickými formáty.
Sto plus jedna akcí a eventů
Eventy se děly všude a často, stejně jako v naší knihovně. Šlo o projekty jak centralizované, tak vznikající živelně a autonomně po vzoru oněch samořídících úseků.
Druhý den našeho putování jsme začali v pobočce Pasila, v níž jsme měli sraz se dvěma sympatickými pány. Oba dva v hudební knihovně pracují pěknou řádku let a v poslední době se věnují zejména plánování a dramaturgii hudebních eventů v rámci celé sítě Helmet. Lassi a Jukka nám tak představili například úspěšnou sérii koncertů, která vznikla ve spolupráci s Helsinskou filharmonií. Její členové v podzimním období hráli v různých pobočkách v tematických koncertech, třeba na tomto s hudbou českých skladatelů.
Mezi úspěšné a pravidelné akce patří hudební programy pro miminka nebo hromadné lekce hry na ukulele rozdělené do tří stupňů podle obtížnosti. Ty probíhají pod dohledem speciálního knihovníka v knihovně Sello (která je mimochodem součástí velkého obchodního centra) jménem Lauri. Lauri vymýšlí pravidelné akce pro děti i dospělé, ve kterých spojuje své profese hudebního pedagoga, knihovníka i praktického muzikanta. Jeho edukační programy se většinou neobejdou bez několika desítek tabletů, tak, aby vyšlo na každého účastníka.
Společné hraní na ukulele už tedy spadá spíše do oblasti workshopů, kam také spadají akce jako “základy práce DJ” nebo “G SongLab”, na němž měli mladí lidé možnost zlepšit způsob, jakým komponují vlastní písně. Nu, a aby toho nebylo málo, hudební knihovníci ve spolupráci s lokálním rádiem rozjeli vlastní show na rozhlasových vlnách.
Dramaturgie ohledně hudebních akcí nás zaujala nejvíce v Tampere, podobně jako v případě zmíněného hudebního studia. Naši finští kolegové pořádají koncerty se začínajícími i renomovanými hudebníky a jejich vystoupení živě vysílají na Facebook a YouTube. Těmto koncertům předchází interview vedené jedním z knihovníků. Oblíbeným formátem byl také tzv. DJ Lunch, což byla netradiční beseda s veřejně známými lidmi – nehudebníky, včetně politiků. Tito lidé během obědu pouštěli svoji oblíbenou hudbu a podělili se se čtenáři o své zážitky, které se k takové hudbě váží.
Sháníš basovou kytaru? Žádný problém, za rohem je knihovna
Každá pobočka Helmetu s rozsáhlejším hudebním úsekem nabízela svým čtenářům určité hudební nástroje k absenční výpůjčce. Základ takových specifických sbírek byly ukulele, poněvadž jsou relativně levné a není příliš těžké o ně pečovat. Pokud se sbírce dařilo a rostla, následovaly často kytary (elektrické kytary, baskytary), všechny možné perkusivní nástroje, klávesy, syntezátory. A rozhodně nesmělo chybět kantele, finský národní hudební nástroj.
Vzácnější jsou housle a obecně smyčcové nástroje. Dechy a žestě jsou z hygienických důvodů z nabídky vyřazeny.
Půjčování hudebních nástrojů je nejen ve Finsku enormně oblíbená služba, která do hudebních knihoven láká nové čtenáře. Pro vznik nové sbírky je třeba výraznější finanční injekce, údržba stojí hlavně čas knihovnic a knihovníků. Občas je nutné opravit struny, nástroj znovu naladit, drobně opravit. Čtenáři ručí za to, že se k nástroji budou chovat hezky, protože jinak je čeká tučná pokuta, tak, aby knihovna nemusela platit za případné náročnější odborné opravy či nákup nového nástroje sama.
V bezmála každé hudební pobočce jsou také k dispozici individuální cvičebny, do kterých lze přinést vlastní nástroj, či cvičit na ty, které nabízí knihovna nebo které jsou přímo ve cvičebně: To se týká především velkých pianin a klavírů.
LP znovu ožívají, CD ještě neumřely!
Před cestou do Finska jsme počítali s tím, že na bájně progresivním severu se budou ve velkém zbavovat cédéček. Až na jednu pobočku, ve které nedávno zrušili akvizici CD, fondy rostly. Překvapilo nás, že CD byly takřka vždy dominantní složkou volného výběru. Je také běžné, že nová CD se různě tematicky vystavují k rozebrání. Čtenářům k CD nabízeli také patřičné přehrávače v knihovně i k půjčení na doma, jelikož mnozí z nich nemají CD mechaniky k dispozici.
Nu a pak jsou zde samozřejmě LPčka, jejichž počet zvláště v Turku s gustem rozšiřují o nové tituly a bylo znát, že akvizici věnují spoustu času. A také spoustu peněz. Když si nám postěžovali, že na nákup LP mají jenom *hausnumero* eur, trpce jsme se usmívali. Ale přejeme to jim a hlavně finským čtenářkám a čtenářům.
Ve Vantaa, kde sídlí pobočka Tikkurila, najdete centrální sklad hudebních titulů pro celou síť Helmet. Harri, náš průvodce, byl již velmi hladový, takže jsme sklady proběhli vcelku rychle, abychom mohli společně na oběd. Stačili jsme nicméně zjistit, že systém sem automaticky posílá exempláře, kterých je v určité pobočce příliš mnoho. Větší část skladu nicméně sestává ze starších titulů, které se již tolik nepůjčují. Jejich „důchodový“ režim je zpečetěn výraznou žlutou polepkou. Hudebních titulů s touto nálepkou jsme si všimli hned druhý den v centrální třídírně v Pasile.
Knihovníci na sítích i na webu
Facebook, instagram, twitter a občas i další sociální sítě, to vše patří k dnešnímu knihovnictví a jeho prezentaci. Jednotlivé týmy hudebních knihovníků k tomu přistupovaly různými způsoby. Někdy na sítě postovali příspěvky jen speciální social media pracovníci za celou pobočku, jindy – po vzoru sebeřídících týmů – tvořili svoji digitální prezentaci sami hudební knihovníci, ať už skrze vlastní profil, či na profil hlavní, ke kterému měli přístup a mohli do něj vkládat příspěvky.
Nejaktivnější v tomto ohledu byli – zase – kolegové z Tampere. Aktivní byli na všech zmíněných platformách a jednou dostali za svůj twitterový příspěvek like od Davida Gilmoura 🙂
Tuomas Pelttari, velmi aktivní knihovník, jenž působí ve finské pobočce IAMLu (mezinárodní asociace hudebních knihoven, loni byl v Praze kongres), stojí také za jedněmi specifickými webovými stránkami, o kterých nám v Turku detailně povyprávěl. musiikkikirjastot.fi nabízí všem finským hudebním knihovnám obsah, který mohou používat v rámci svých poboček. Obsahem se myslí: články na webu, ale také ready-made plakáty s určitým hudebním tématem. Idea je taková, že Tuomas a jeho tým usoudí, že určitá hudební událost stojí za pozornost, vytvoří články a plakáty (na nichž jsou QR kódy s odkazem na ony články) a nabídne je hudebním knihovnám k použití. Knihovníkům se tak ušetří práce a ready-made plakáty pak obloží jednotkami ze svého fondu k rozpůjčení.
Kdyby Tuomas psal v češtině, mohlo by to vypadat třeba takto: Po smrti Hany Zagorové by vytvořil článek i s přiloženým playlistem a 2-3 druhy plakátů různých velikostí a různé hustoty informací. Hudební úseky všude po republice by si je vytiskly a během deseti minut by měly kvalitně připravenou tematickou výstavku.
Stýská se nám
Deset dní uběhlo jako voda směřující do finských jezer či do Baltského moře. Nechtělo se nám pryč ani jako knihovníkům, kteří byli svědky fungujících a vynikajících služeb, ani jako čtenářům, kteří při chvílích volna hráli deskové hry ve třetím patře Oodi.
Avšak nejvíce budeme vzpomínat na tamní přístup ke knihovnictví, které definovaly dvě věci: Vzájemná důvěra a otevřenost ke zkoušení nových věcí a služeb. Když se to vydaří, nastává posun, když se to nevydaří, nic se neděje, vždycky je možné vrátit se o krok zpět a příště to zkusit jinak, lépe.
Zdroj: Kateryna Romanovska, Jiří Slabihoudek, Hudební úsek Městské knihovny v Praze