Musím přiznat, že mě nikdy v životě nenapadlo, že se stanu knihovnicí. Přišlo to ráz na ráz a já měla pochyby, zda se vůbec na takovou práci hodím. Mám ráda knihy, jenže to nestačí. Moc dobře vím, že jsem se nikdy pořádně nezajímala o současné autory a za poslední roky se i objem přečtených titulů povážlivě ztenčil. Jestli jsem nakonec „žena na svém místě“ nemůžu objektivně posoudit, to musí ti, kteří naši knihovnu navštěvují. Já oproti tomu mohu s čistým svědomím říci, že když už jsem se měla stát knihovnicí, nemohla jsem si přát lepší místo. Být knihovnicí v Dolních Počernicích je štěstí.
Za ty necelé dva roky, co tuhle práci dělám, jsem se seznámila s mnoha kolegyněmi napříč Prahou a navštívila krásné, moderní i velkolepé knihovny. „Moje“ knihovna je ta malá a už mírně omšelá, kde se tak trochu zastavil čas, naštěstí. Nemáme sice společenské místnosti, výstavní prostory, kavárnu nebo promítací sál, ale přesto sem chodí spousta velkých i malých čtenářů, a to je právě to štěstí, které mě potkalo. Jsou totiž skvělí a vytváří právě onen přátelský a domácký ráz.
Už jen mít pracoviště mezi policemi knih je samo o sobě skvělé (i nervy drásající, když si uvědomím, jak málo mám času, abych je mohla všechny přečíst). Dělat knihovníka 519 poctivým čtenářům je sice často docela fuška, ale také radost. Chodí opravdu neúnavně bez ohledu na počasí nebo jiné překážky a statistiky mluví jasně, počty návštěvníků stále rostou. Mám ráda své čtenáře, jsou na mě milí, a tak to vypadá, že mě přijali, i když jsem úplně jiná, než byla moje předchůdkyně paní Světla Parkanová. Zájem o knihovní služby touto obměnou neopadl, což mi dává naději, že jdu správným směrem.
Radost mi dělají také paní a slečny učitelky z místních škol, které vodí pravidelně své třídy, aby si žáci vyzkoušeli, jak si půjčit knížky, najít co je třeba a užít si zážitek ze samotné četby. Dětem chystají zábavné úkoly, které pak plní mezi policemi knih. I tímhle pomáhají k tomu, že se mi do knihovny hlásí další školáci. Možná někdo žehrá na to, že dnešní mládež nejde odtrhnout od počítače nebo mobilu, za sebe ale mohu říci, že za pultem naší knihovny mi to tak nepřipadá.
Mým čtenářům je od tří do devadesáti dvou let, někteří jsou nároční, jiným stačí „lehčí“ tituly. Mám i čtenáře zcela vyhraněné pouze na jeden žánr a pak je tu pán, který projde celou knihovnu, půjčí si básně od Sovy, filozofické traktáty, pár dětských knížek a Hrabala, a to mě na mé práci také baví, ta rozmanitost osobností. V průměru mi vychází deset čtenářů na jednu otvírací hodinu, a to si myslím není vůbec špatné číslo. Nezbývá mi tedy než poděkovat za přízeň a slíbit, že se budu snažit, aby naše knihovna stále lákala k návštěvám.
Autorka pracuje v Místní knihovně Dolní Počernice.